Psychotronické zbraně

nástroj k ovládnutí lidstva

Orwell Made in UK

Poslední čtvrteční ráno v měsíci se procházejí hlavní třídou směrem do centra Middlesbrough dvě bezstarostné dospívající dívky, které si vytvořily papírovou kouli z časopisu a házejí si s ní s mladickou bezstarostností. Nebudí žádnou pozornost kolemjdoucích, ale přesto je někdo sleduje. V operačním středisku jsou sledovány, jedna kamera je "předává" druhé a zároveň se jejich počínání zaznamenává. "Vy dvě děvčata, sesbírejte to smetí a dejte do odpadkového koše," ozval se panovačný hlas z blízkého reproduktoru. Šokovaná děvčata vzhlédla ke kameře, která byla přidělaná na vysoké tyči a rychle vyplnila příkaz, který uslyšela z reproduktoru u kamery.Tak takováto trapná hlášení mohou být v brzké době vcelku běžná. Během měsíce ministerstvo vnitra oficiálně oznámí přípravu na celostátní instalaci "mluvících kamer" (CCTV).

Pouliční instalace kamer v Británii začala nesměle někdy počátkem 90. let, nejprve jako uzavřené televizní okruhy na ochranu soukromých podniků a supermarketů. Když se potvrdilo, že kamerové záznamy několikrát usnadnily policii dopadnout a usvědčit zloděje, většina národa uznala, že kamery jsou užitečné. Začaly se propagovat celostátně pod heslem "kdo nedělá nic nekalého, nemá se čeho obávat". Brzy nato policie zjistila, že řidiče, kteří překračují povolenou rychlost, je snadnější a lukrativnější chytat a pokutovat trvale nastavenými digitálními kamerami než postáváním na silnicích a vydáváním pokutových lístků. Do konce devadesátých let jich na silnicích bylo okolo deseti milionů a přibývají rychlostí přibližně milion ročně. Britská automobilová asociace odhaduje, že dnes je každý motorista kdekoli v Británii na nějakém kamerovém záznamu v průměru každé tři kilometry, na hlavních ulicích měst každých tři sta metrů. Chodci v obchodních centrech jsou v kamerovém záběru téměř nepřetržitě.

Kamery CCTV (uzavřený televizní okruh) jsou v Británii největším zdrojem dozoru. V průměru se jednotlivec setká s 300 CCTV kamerami během jednoho dne. Záznamy na kazetách jsou archivovány u mnoha organizací na dobu neurčitou.

Doprava v Londýně (TfL) uchovává záznam nejméně po dobu 14 dnů. TfL provozuje více než 8500 CCTV kamer v podzemních stanicích, 1550 kamer ve vlacích podzemní dráhy a 60 000 kamer v městských autobusech. Počet kamer na železnici se nepodařilo zjistit.

Británie má nyní CCTV kamer na veřejných místech více než kterákoli jiná země na světě. Studie v roce 2002 odhadovala, že bylo umístěno kolem 4,2 milionů kamer, ale toto číslo je v současnosti mnohem vyšší. Nejnovější typy kamer (řada 250FT) mají možnost přiblížení transfokátorem a identifikaci tváře. Nastavení hlasitosti se může měnit podle počasí a může být slyšet až do vzdálenosti 58 m.

S každým telefonním hovorem, výběrem z kreditní karty, kliknutím myší jsou informace o britských občanech zaznamenávány, tříděni a archivovány. Týdeník Sunday Telegraph odhalil, že osobní údaje o občanech shromažďuje vláda, policie a soukromé společnosti každý den. V jednom týdnu má osoba žijící v Británii průměrně 3254 evidovaných osobních údajů, které jsou uloženy v databázi po mnoho let, některé navždy. Údaje zahrnují informace o nákupech, zvyklostech, používání mobilních telefonů, internetu, psaní e-mailů, návštěvách míst během dne, cesty...

V mnoha případech jsou tyto informace uchovávány takovými společnostmi, jako jsou banky a obchodní řetězce.

Mobilní telefony

Denně má v průměru každá osoba tři mobilní telefonní hovory a odešle alespoň dvě textové zprávy. Pokaždé operátor sítě zaznamenává telefonní hovor a informace o volaném a volajícím. Gordon Brown navrhl, aby se ukládal do databáze každý tel. hovor, e-mail a čas strávený na internetu ze strany veřejnosti. Tento návrh je součástí plánu vlády, který byl zaveden v Británii po bombových útocích, a chce prosadit tuto směrnici v Evropské unii. Hlavním cílem je podpora jednotného záznamu a uchovávání dat v členských státech EU.

Internet

Poskytovatelé internetových služeb (ISP) shromažďují informace o svých zákaznících, online, včetně jména, adresy, identifikačního čísla pro připojení, které je známé jako IP adresa, všechny prohlížeče a umístění. Jsou rovněž povinni vést podrobné informace o e-mailech, např. datum a hodinu. Průměr na osobu v Británii je návštěva 50 internetových stran a odeslání 32 e-mailů denně.

Při kontrole osobních údajů bylo zjištěno, že tři největší poskytovatelé ISP – BT, Virgin Media a Talk Talk, tyto údaje poskytovaly reklamní společnosti Phorm, která na základě těchto údajů analyzovala surfovací návyky na webu. Poskytovatelé připojení k internetu jsou povinni poskytnou informace o svých zákaznících, požádají-li o to orgány v trestním řízení a orgány veřejné správy. Ze zveřejněné zprávy za loňský rok o zákonném požadavku poskytnout osobní informace o zákazníkovi vyplývá, že bylo předloženo celkem 520 000 žádostí o poskytnutí informací o internetovém a tel. připojení, což je o 350 000 více než v předchozím roce.

Věrnostní karty

Věrnostní karty uchovávají také velké množství informací o osobách, kteří se přihlásili k jejich využívání. Jejich odkaz na osobní údaje používá prodejna k zjištění nákupních zvyků.

Veřejná doprava

Jízdenky, jako je karta Oyster používaná v Londýně a Key karta v Oxfordu, mohou odhalit pozoruhodné množství informací o majiteli. Když jsou zaregistrovány na jméno osoby, dá se zjistit celá historie jízd – datum, čas a tarify. Policie na základě těchto informacích z karty – záznamy cest – může použít jako důkaz v trestné činnosti.

Pracoviště

Zaměstnavatelé stále ve větší míře používají elektronické zabezpečení vstupů, které poskytují informace o tom, kdy zaměstnanec vstoupil a opustil kancelář.

Databáze vzorků DNA

Velká Británie se může pochlubit největší policejní databází DNA na světě více než 4 miliónů lidí v registru. Vláda prohlásila, že existuje okolo 39 095 vzorků DNA odebraných v Anglii a Walesu u mladých lidí ve věku 10 -18 let, kteří byli zatčeni, ale nikdy usvědčeni ze spáchání trestného činu.

Policisté jsou vybavováni přístrojem na testování DNA, které je prováděno během pravidelných hlídek. Zařízení je elektronicky propojeno do národní databáze DNA, o které mluvil Tony Blair jako o základním nástroji v boji proti trestné činnosti. Vědci očekávají, že již brzy budou mít možnost použít jednotný vzor: vlasy, barva očí, charakteristické znaky obličeje, výška hmotnost. Dalším krokem bude testování přenosné sestavy. V současné době trvá rozbor odebraného biologického materiálu 48 hodin, ale nové soupravy by mohly umožnit, aby takové testy mohly být prováděny mimo laboratoř.

Policie již shromáždila téměř milion vzorků těch, kteří byli odsouzeni za trestný čin do vězení. Vyšší úředníci jsou nyní lobbováni za změny v zákoně, které umožní další rozšiřování databáze o nevinné lidi, kteří se dobrovolně zúčastní projektu. Oficiální zpráva uvádí, že již dnes vlastní policie nelegálně držené vzorky DNA lidí, aniž by se zúčastnili trestné činnosti.

Existují tři hlavní zdroje materiálu pro databanky DNA:

Nemluvňata: Od 60. let je novorozeným dětem odebírána krev jako součást povinných státních ochranných programů proti dědičným chorobám, jako je mentální retardace, cystická fibróza, svalová distrofie a chudokrevnost.

Vojsko: Od června 1992 jsou od každého rekruta odebírány vzorky krve a slin. Touto cestou již bylo sebráno téměř 700 000 vzorků. A každý den přibývají další tisíce vzorků.

Zločinci: Od roku 1991 se buduje národní katalog vzorků DNA, které sbírají státní a místní úřady pro prosazování zákona. Zhruba polovina států již má založeny databáze, které jsou propojeny do národní sítě, známé jako CODIS (Combined DNA Identification System).

Myslíte si, že je to pouhá náhoda, že vláda již řadu let urputně sbírá vzorky DNA? Je také náhoda, že vláda již léta plánuje a konstruuje systém univerzálních biometrických karet, které používají kód DNA jako identifikační nástroj?

Británie je ve vymýšlení metod nových inspektorů absolutní špičkou. Londýnský starosta Livingstone za ohromný úspěch své činorodé kariéry pokládá zmírnění londýnské dopravy pětilibrovým mýtným, které už čtyři měsíce po zavedení působí dvacetiprocentní pokles tržby polovině londýnských podnikatelů v centru Londýna, včetně restaurací. Ale žádné strachy z nezaměstnanosti, vytváří to nové pracovní příležitosti pro armádu inspektorů. Vedle toho zavádí po celém Londýně pro každou ulici zákaz parkování bez speciálního povolení, které si musí každý ročně kupovat, aby směl parkovat před vlastním domem, ale na něž už nemůže parkovat v sousední ulici. To zaměstnává tisíce inspektorů rozdávajících lístečky s pokutami.

Každá městská správa zaměstnává stovky sociálních inspektorů, jejichž úkolem je kontrolovat, jak rodiče vychovávají či nevychovávají své děti, a pomáhat jim tím, že na ně za přísné rodičovství a podezření z násilností vůči dětem podávají žaloby k soudu. V roce 2002 jich bylo podáno 569 400, z nich asi 39 000 bylo předáno soudům. Ale jen asi 4 000 bylo prokázáno, usvědčeno a odsouzeno. Mnohým z těchto souzených byly děti po dobu soudního procesu mezitím pro jistotu odebrány do "péče" inspektorů a sociálních pracovníků.

Dalších tisíce inspektorů pracují na kontrole dodržování regulací EU a s každou novou regulací vzniká potřeba nových inspektorů.

Ukázka názvů pro inspektory a referenty britských městských správ:

Koordinátor místního rozvoje partnerství a lidských styků

Manažer přehledu a zevrubné kontroly (v anglickém originále Overview and Scrutiny Manager)
Manažer výkonnosti a nejlepších hodnot

Koordinátor mentorování

Vzdělávací pracovník pro sociálně vyloučené

Poradce pro příjmovou maximalizaci práv sociálního zabezpečení

Koordinátor prevence komunitní hypertenze

Referent pro reakce na protivnosti

Referentka pro zdraví lesbických a bisexuálních žen

Pouze za jediný rok přibylo v Británii podobných referentů na 170 000. V současné době jich je více jak milión. Čtyři tisíce z nich s rozpočtem 200 milionů liber ročně zaměstnává úřad, který si říká The Health and Safety Commission, což je vesměs trafika pro vysloužilé labouristické politiky, radní, stranické a odborové funkcionáře. Úkolem HSE je dozírat na pracoviště, kontrolovat pracovní vztahy, dbát, aby se pracujícím dobře dařilo, atd. Mezi těmi nejzábavnějšími činnostmi inspektorů a referentů HSE byla nedávno žaloba na policejní velitele, že nezabránili svým podřízeným stíhat zločince po střechách, odkud se dá spadnout a ublížit si, což je v rozporu s všeobecnými směrnicemi a normami bezpečnosti práce. Soud sice žalobu zamítnul, ale policejního velitele to stálo spoustu promarněného času.

Nedávno se zdvojnásobil počet úředníků zákona, kteří mají přístup do britských domácností. K ulehčení jejich návštěv mají na své "straně" více jak 1000 zákonů, které jim umožňují vstup do domácností.

Např. dle zákona ohledně teroristických útoků může strážník vstoupit do obydlí a provést protiteroristické vyšetřování. Pokyny House of Commons uvádí: "rozkaz umožňuje strážníkovi vstup do objektu, vyhledávání a využití veškerého relevantního materiálu, který je nalezen. Na základě tohoto zákona je dovoleno nahlížet do domácích odpadkových košů atd.

Domácnosti mohou čelit pokutě až do výše 1000 liber v případě, že odnášejí odpad v jinou hodinu než je stanovena, vhazují odpad do jiné nádoby, než která je pro to určena, neuzavírají popelnice víkem, umísťují popelnice na špatném místě.

Zákon o ochraně rostlin z r. 2005 umožňuje inspektorům vstup do obydlí, aby zjistili zda rostliny nejsou napadeny škůdci, také mohou kontrolovat určité druhy rostlin, které byly přivezeny ze zahraničí a zda majitel měl k dovozu povolení. Inspektoři mají oprávnění v obydlí fotografovat a pořizovat důkazy, ti, kteří se snaží inspektorům zabránit ve fotografování, se vystavují pokutě až 5000 liber.

Inspektoři mají právo měřit výšku živých plotů, nahlížet do lednic... Zákon z roku 1999 o přistěhovalectví a udělování azylu uvádí, že inspektor může vstupovat do domácnosti z důvodu zajištění ubytování žadatele o azyl, pokud to nelze zajistit jinými subjekty.

Ministerstvo životního prostředí, výživy a záležitosti venkova (DEFRA) rozesílalo občanům "vzdělávací balíček", kde se uvádí: Každá osoba, která nesplní bez vážného důvodu výše uvedené body, je odpovědná za své chování a obdrží pořádkovou pokutu nepřesahující 1000 liber.

Eric Pickles – stínový tajemník vlády prohlásil: "Existuje rostoucí znepokojení veřejnosti nad státním dozorem, zákony vytvářejí spoustu drakonistických pravomocí, například možnost vstupu do rodinných domů. Na základě těchto protiteroristických zákonů může radnice s policií nerespektovat práva občanů. Den co den je svoboda a práva občanů oslabována."

V Británii se pracuje na jednom z nejdůležitějších a nejúžasnějších projektů British Telecom. V rámci této strategie udržet si přední místo v oblasti globálních komunikačních systémů pracují vědci na něčem, co vešlo do povědomí jako "Soulcatcher 2025": Tento projekt probíhá v laboratořích BT Martlestiam Heath poblíž města Ipswitch. Toto místo je dobře známé z dob studené války, kdy se zde nacházelo přísně tajné americké zařízení na výrobu elektroniky. Nedaleko se také nachází nechvalně proslulý Rendleshamský les, který se v roce 1980 stal dějištěm případu ze základen Woodbridge/Bentwaters, považovaného za nejvýznamnější případ UFO ve Velké Británii (přestože stále není jasné, co se zde opravdu odehrálo).

Soulcatcher 2025″ (v překladu to znamená "chytač duší") je vývojovým konceptem neurálního čipu, umisťovaného do hlavy za oblast očí. Tento čip zaznamená každou lidskou myšlenku a pocit, podobně jako letový zapisovač u letadla: Etický dosah celého vynálezu je nesmírný. Bylo by například možné na počítači přehrávat události ze života lidí, spolu se zvuky a vůněmi – dokonce i po smrti. Jednotlivé zážitky či celé životy by bylo možno "stáhnout" a vložit do mysli jiným osobám, třeba i novorozeňatům. Slovy vedoucího projektu dr. Chrise Wintera: "Znamená to konec smrti." Ovšem zneužití tohoto vynálezu by znamenalo konec soukromí a osobní svobody.

Plánuje se, že tento přístroj bude volně v prodeji v roce 2025. To ale samozřejmě znamená, že jisté "organizace" budou podobnou technologii používat již mnohem dříve.

Britové opouštějí svou rodnou vlast

Britové, kteří jsou známí svým konzervativním přístupem, hrdí na své letité zvyky, kterých se neradi zbavují, opouštějí stále ve větší míře své přátele, svoji vlast a zakládají nové domovy v daleké cizině. Za rok 2006 a 2007 jsou dostupná celková čísla o počtu lidí, kteří se odstěhovali z Velké Británie a rozhodli se žít v cizině. Toto číslo je 400 000. a přibližně 207 000 z tohoto počtu jsou britští občané.

Je to poprvé, kdy v jednom roce opustilo svoji rodnou vlast více než 200 000 britských občanů. V roce 1998 se vystěhovalo "pouze" 126 000 osob.

Tento trend má vážný dopad na obyvatelstvo těch zemí, kam směřuje nejvíce odcházejících Britů.

Ústav pro veřejnou politiku "Research" uveřejnil minulý rok statistiku, do kterých zemích nejvíce směřují britští vystěhovalci.

1 300 000 Austrálie

761 000 Španělsko

678 000 USA

Průzkum "YOUGOV" provedený minulý rok zjistil, že jeden ze tři Britů uvažuje o emigraci.

Rodilých britských občanů sice ubývá, ale ti jsou nahrazováni cizími přistěhovalci. Celkový počet přistěhovalců, včetně Britů vracejících se z ciziny, byl 591 000. Británie získala celkem 316 000 cizích občanů, ale ztratila 126 000 Britů. Největší počet přistěhovalců zamířilo do Londýna a jeho okolí, ale také jsou vyhledávána maloměsta a předměstí v jihovýchodní a východní části Anglie.

Office for National Statistics připustil, že většina pracovníků která přijede do Británie, je zde méně než 12 měsíců a pochází z východní Evropy.

Díky cizincům, kteří se stěhují do Británie, se tato konzervativní země pomalu mění – mění se zvyky a tradice, společenské chování. Možná, že je to účel, kdo ví...?

Británie patří k hlavním centrům tzv. Iluminátů. Většina lidí si myslí, že se sami svobodně rozhodují a že jim nikdo nezasahuje do jejich myšlenek. To však není pravda. Illumináti s námi manipulují už velmi dlouhou dobu a vytvořili pro nás takovou realitu života, abychom jí uvěřili. Klíč je v tom, že 99.9% obyvatel neví, že jsou manipulováni a dál žijí ve svých iluzích, že jsou svobodní se svobodou rozhodování. To ale není pravda. Manipulace Illuminátů a hromadná myšlenková kontrola spočívá v tom, že toto nevíme a ani si neuvědomujeme, že jsme pod jejich kontrolou. Ve svém životě si můžeme vybírat to, co chceme, ale všechny naše volby jsou omezené na realitu, ve které žijeme. Nemůžeme si vybrat něco, o čem nevíme. Nemůžeme se vyvinout duchovně do té doby, než pochopíme, že jsme manipulováni. A musíme se dozvědět, jak je manipulace vytvořena a kdo ji vytvořil, což si řada "duchovních" spolků i u nás neuvědomuje. Naše realita, ve které žijeme, je ve skutečnosti jiná, než si dokážeme uvědomit, za vším jsou iluze, pověsti a neznalost. Proto mít znalosti je první krok v boji proti nastolení "Nového světové řádu". Ale znalosti bez moudra mohou být také velmi nebezpečné, jak se o tom přesvědčila řada dobrých lidí, kteří skončili ve vězení nebo i daleko hůře.

"Usilují o moc, protože lidé jsou křehká, zbabělá stvoření, která neunesou svobodu, nedovedou se postavit tváří v tvář pravdě, musí být ovládáni a systematicky klamáni jinými, kteří jsou silnější než oni. Lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a pro obrovskou masu lidstva je štěstí lepší..."

George Orwell

Zdroj: www.politicallore.com

www.telegraph.co.uk
Huw Edwards
Sunday Telegraph
"Sekl se Orwell o 20 let?"- Benjamin Kuras
gepe
Zdroj: Demiurg.cz

Rozmach biometrického průmyslu

V nejbližší době lze očekávat velký rozmach biometrického průmyslu. Pravděpodobně budeme svědky rozmanitých důmyslných obchodních strategií uplatňovaných ve snaze získat vysoce lukrativní kontrakty v rámci Evropské unie.

Ve Spojených státech se to již děje, společnosti Viisage (http://www.viisage.com ) a TDT získaly nedávno kontrakt na výrobu a instalaci systému pro americké biometrické pasy ve výši 65 milionů dolarů. Určitě i zmíněný americký program přispěl k tomu, že výrobci biometrických technologií podporují rozšiřování a všestranné uplatňování biometrických aplikací. Situace se odráží i na mezinárodních vědeckých konferencích.

Například v r. 2004 v Melbourne na konferenci The body as data právě soukromé firmy diskutovaly a demonstrovaly fair play při ochraně citlivých informací, ač ještě nepředstavily konkrétní produkty. Při použití biometrických údajů pro identifikaci je nutno vytvářet databáze digitalizovaných šablon, k nimž se logicky přiřazují další informace. Mohou se k nim vztahovat i jiné, zdánlivě redundantní údaje o identifikované osobě. Takové databáze představují v ochraně soukromí největší úskalí. Existují totiž snahy vytvářet velké centrální databáze, z nichž je vybírána množina osobních informací na základě biometrických údajů.

Jakmile jednou taková databáze vznikne, začnou se vytvářet rozmanité algoritmy zpracování těchto znaků. Zároveň se databáze postupně rozšiřují jak o čistě biometrické, tak o další, mnohdy velmi intimní informace. Vznikají pak rozsáhlé operativní evidence osobních údajů, v nichž lze detailní popis jedince vyhledat pomocí biometrických informací, které ovšem lze získat i bez vědomí jedince.

Ten je pak v podstatě kdykoliv identifikovatelný v různých situacích soukromého života, neboť jeho identifikační šablony a biometrické obrazy zůstávají uloženy v databázích de facto natrvalo. Identifikace tedy spočívá v tom, že jedinec poskytne – ať už vědomě či nevědomě – konkrétní identifikační biometrické prvky, jejichž porovnáním s údaji v biometrické databázi lze v reálném čase zjistit, kým opravdu je. Takové databáze však mohou být průběžně doplňovány dalšími informacemi o pohybu, aktivitách, zájmech či společenských a pracovních kontaktech identifikované osoby.

Správa a ochrana takové databáze není lacinou záležitostí a ne každá státní pokladna si takový luxus může dovolit... Nelze si ale neuvědomovat, že je nepřeberné množství možných "vyhodnocování" jedinců či skupin obyvatel, a to podle nepřeberného množství zadaných kritérií... Další vědecké objevy mohou samozřejmě přinášet další a další možnosti "vytěžování" databází. Prostřednictvím biometrických znaků pak může být jedinec (jako izolované individuum) permanentně sledován, aniž si je toho vědom.

Zdroj: zpravy24.pantax.cz

Psychoenergetické zbraně a ututlaný skandál v bývalém SSSR

Robert Becker v knize "Elektrické tělo" z r. 1984 byl zřejmě prvním Američanem, který zveřejnil přítomnost sovětského tzv. psychoaktivního signálu v USA, 4. července 1976. Robert Becker píše, že signál se neustále pohybuje mezi 3,26 a 17,54 MHz a je pulzován v několika pulsech za vteřinu. Jeho zdroj byl údajně vystopován u obrovského vysílače poblíž Kyjeva. Účinky signálu si Robert Becker není zcela jist, ale píše , že "dostupné důkazy naznačují že je to víceúčelové vysílání, které kombinuje komunikaci s ponorkami a pokusný útok na americký národ." Oficiálně nebyl ruský signál nikdy dešifrován, stejně jako signál vysílaný od 60. do 80 let na americké velvyslanectví v Moskvě, přestože k jeho analýze byl americkým vojenským námořnictvem zřízen výzkumný projekt Pandora. Robert Becker se zmiňuje i o možné americké odvetě. Píše o americkém reportéru Stefanu Rednipovi, který v roce 1978 tvrdil, že se mu dostaly do rukou dokumenty ukradené CIA, které "dokazovaly existenci tzv. operace Pique, která zahrnovala odrážení radiových signálů od ionosféry s cílem ovlivnit mentální funkce lidí ve vybraných oblastech, včetně východoevropských nukleárních zařízení. John Marks v knize "CIA a ovládání psychiky – hledání mandžuského kandidáta" (43) cituje jednoho z výzkumných pracovníků CIA z období projektu MKULTRA: "Zbytek světa si až do roku 1976 neklad druh otázek, před kterými jsme stáli v roce 1965... Kdekdo se bál, že vytvoříme supervojáka, který bude vykonávat rozkazy bez přemýšlení jako kamikadze".

Je těžké odhadnout, která velmoc měla v této oblasti náskok v roce 1976 a která ho má dnes. Rozhodně od objevení se ruského signálu v USA se v americkém tisku objevila řada článků, které zveřejňovaly ruská státní tajemství vztahující se na vývoj či výrobu zařízení působících na lidskou psychiku. V sovětském tisku se zprávy naznačující americký výzkum v oblasti působení mikrovln (v té době mohlo ale jít o tepelné účinky vycházející z principu mikrovlné trouby), objevovaly jen na začátku 60. let.

Podle informace, kterou se mi nepodařilo ověřit, vyšel už v listopadu 1976 v Los Angeles Herald-Examiner článek "Mikrovlny, které mění psychiku, Sověti studují neviditelný paprsek". V článku se píše: "Čerstvě odtajněná zpráva výzvědné služby ministerstva obrany říká – rozsáhlý sovětský výzkum mikrovln by mohl vést k vyvinutí metod způsobujících dezorientaci lidského chování, nervovým poruchám nebo dokonce srdečním mrtvicím."

Další článek na toto téma napsal pozdější ředitel americké Národní laboratoře v Los Alamos John B. Alexander v roce 1980 pro americký vojenský měsíčník Military Review. Píše v něm: "Existují zbraně, které působí na schopnosti mozku... jejichž smrtící schopnost už byla demonstrována. Schopnost uzdravovat nebo způsobovat nemoci může být přenášena na dálku a způsobit tak nemoc nebo smrt bez zjevné příčiny...Tato schopnost by mohla umožnit programovat agenty, aniž by si to uvědomovali." V poznámkách odkazuje J.B. Alexander na neutajené dokumenty výzvědné služby amerického ministerstva obrany o sovětském výzkumu. O americkém výzkumu říká, že výzkumné projekty hrazené americkou vládou nebyly publikovány.

V roce 1985 vysílal americká televizní stanice CNN pořad o ruských elektromagnetických zbraních. V první části pořadu se mluvilo o soustředěném radarovém paprsku o ultravysoké intenzitě, který je schopen uvařit lidi nebo vyřadit z provozu počítače a elektronická výzvědná a komunikační zařízení a o sovětských zkouškách radiofrekvenčních zbraní, které jsou schopny vyvolat výbuchy o rozsahu nukleárních výbuchů, ale bez radioaktivního záření. Američtí vojenští experti tvrdili, že Sověti mají v tomto oboru před USA náskok.

V druhé části pořadu se hovořilo o ruském výzkumu ovládání lidského mozku radiofrekvenčními zbraněmi. Přesto, že se znovu od začátku mluvilo o tom, že SSSR má v této oblasti náskok, sdělovali američtí vědci vesměs své vlastní znalosti. Např. Jose Delgado řekl: "Jakoukoliv funkci v mozku – emoce, intelekt, osobnost, bychom snad mohli pozměnit touto ... technologií." Dále místo zaměstnance amerického vojenského námořnictva, který chtěl zůstat v anonymitě, hovoří herec, který opakuje ve stručnosti to, co řekl kapitán Tyler novinářce Kathleen McAuliffe o nahrazování drog elektromagnetickými signály a to, co napsal kapitán Tyler v knize "Konflikt o nízké intenzitě a moderní technologie".

V dalším pokračování předvádí Wiliam van Bise a Elisabeth Rauscher na moderátorovi pořadu vyvolání zrakových halucinací radiofrekvenčními signály – moderátor, s páskou na očích, vidí hyperbolu a potom hrot, které mohou televizní diváci vidět na obrazovce přístroje W. Van Biseho. Ing. Van Bise a E. Rauscher tvrdí, že přístroj sestrojili na základě údajů z ruské vědecké literatury. Robert Becker ovšem ve své knize Křižující proudy píše, že je tento přístroj vynálezem těchto dvou vědců. Je také těžké uvěřit, že by se takový návod dal najít v ruské vědecké literatuře. V dalším pokračování tohoto pořadu CNN je možná poprvé v amerických sdělovacích prostředcích zveřejněna přítomnost ruského signálu v USA (CNN ovšem sledují jenom 4 % americké populace, protože je směrována do zahraničí).

Robert Becker, v rozporu s tím co napsal ve své knize, říká, že ruský signál by měl mít příznivý vliv na zvířata. V závěru "Paul Tyler" a dr. Fraser z amerického vojenského letectva tvrdí, že pracovali na amerických projektech radiofrekvenčních zbraní působících na mozek, ale že práce na projektech byly zastaveny. S tímto tvrzením ale nejsou v souladu americké vojenské projekty citované v předchozí kapitole.

V dubnu 1993 Rusko odtajnilo elektromagnetickou zbraň, schopnou zničit jakýkoli objekt v atmosféře "ať už raketu... letadlo nebo jiné umělé nebo skutečné nebeské těleso typu meteoritu", tedy jednu ze zbraní, o které se mluvilo v první části vysílání CNN. V předvečer setkání Borise Jelcina s Billem Clintonem nabídlo Rusko USA společné vybudování tohoto zařízení s tím, že bude levnější než americký projekt (systém HAARP, o kterém tu ještě bude řeč později, není výslovně uveden).

Podle jiné zprávy, zpřístupněné americkou vojenskou zpravodajskou službou časopisu Enquirer (48), v Rusku byly pomocí mikrovln vyvolány srdeční mrtvice u žab (stejné experimenty prováděl podle R. Beckera Allan Frey) a u lidí bolesti hlavy, únava, menstruační poruchy, závratě, popudlivost, napětí, netečnost, nespavost, deprese a neschopnost soustředění. Podle zprávy mírového aktivisty Kima Bealyho ženy, které na přelomu 70. a 80 let blokovaly americkou základnu Greenhom Common ve Velké Britanii, trpěly bolestmi hlavy, netečností, menstruačním krvácením v nenormální době, dočasným ochrnutím, špatnou koordinací řeči, závratěmi, nechutenstvím, krvácením sítnice, poruchami spánku, neschopností se soustředit (vzpomeňme si na Rosse Adeyho), dezorientací, ztrátou paměti, popudlivostí a panikařením v situacích, které paniku nevyvolávaly. (Stejné obtíže jsem podtrhnul, je otázka jestli Američané někdy získali přístup k tajný sovětským materiálům). Stejnými obtížemi trpěli i jejich návštěvníci po dobu návštěv. V okolí základy byly naměřeny desetkrát vyšší hodnoty radiofrekvenčního záření než je obvyklé u vojenských zařízení tohoto typu.

Koncem roku 1990 psal americký deník Washington Post: "ozbrojené síly a výzvědné organizace jsou znepokojeny tím, že Rusové zřejmě pracují na vývoji mimosmyslových schopností... daří se jim ovlivňovat jednání lidí, měnit jejich city a zdravotní stav, vyvolávat u nich stav bezvědomí a dokonce je i zabíjet (vzpomeňte si na dokument amerického vojenského letectva)... sovětské experimenty vnucují příjemci neklid spojený s dýchavičností (vzpomeňte si na kpt. Tylera) a pocitem zdrcujícího úderu do hlavy" (totéž uváděl A. Frey).

Tentokrát, v podmínkách oslabení centrální moci za Gorbačovovy éry, ruský deník Komsomolská pravda zahájil pátrání po skutečnostech, které by mohly tento článek ospravedlňovat. V článku ze 14.11.1990 A Ochtarin, kandidát technických věd, vyslovil názor, že "zotročující stroj" je v zásadě možné zkonstruovat a že není vyloučeno, že se na jeho konstrukci pracuje. V článku z 25.1.1991 ale už ředitel Výzkumného ústavu vyšší nervové činnosti a neurologie sovětské akademie věd. P. V. Simonov Komsomolské pravdě řekl, že elektrickými signály je možné změnit náladu člověka, ale nikoli zlomit jeho sebeovládání (vzpomeňte si ale na elektrické ovládání mozku v podání Jose Delgada). Na otázku Komsomolské pravdy, jestli by bylo možné dosáhnout stejného účinku působením na elektromagnetické pole mozku, odpověděl, že o ničem takovém neví.

Během pokusu o státní převrat v Moskvě, v srpnu 1991, generál Kobec varoval obhájce ruského Bílého domu před použitím psychotronických braní a těsně po zmařeném puči zveřejnila Komsomolská pravda prohlášení Viktora Sedleckého, víceprezidenta Ligy nezávislých vědců SSSR. Viktor Sedleckij v něm sděloval: "Jako odborník a právnická osoba prohlašuji: V Kyjevě byla zahájena sériová (a to je velmi vážné) výroba psychotronických biogenerátorů a jejich zkoušky. Nemohu tvrdit, že během puče byly použity právě kijevské generátory... Nicméně skutečnost, že byly použity, je pro mne evidentní. Co to jsou psychotronické generátory? Je to elektronické zařízení, které vyvolává v lidském organismu efekt řízené kontroly. Zejména působí na levou a pravou hemisféru kůry hlavního mozku. Na tom je založen projet USA Zombie 5. Podobné práce se provádějí v Sovětském Svazu (částečně v Kyjevě v Ústavu pro výzkum materiálu...). Proč systém selhal ve dnech státního převratu? Pučisté, kteří s ním neměli zkušenost nevěděli o tom, že aby dosáhli potřebné reakce, nesměli dovolit, aby se "zpracovaní" vojáci smísili s davem na ulici".

Když se novináři Komsomolské pravdy, po zveřejnění tohoto prohlášení, pokoušeli zastihnout Viktora Sedleckého, řekl jim. V. Trefilov, ředitel kyjevského Ústavu pro výzkum materiálu, kde byl V. Sedleckij zaměstnán, že po publikaci náhle někam odjel z Kyjeva a kdy se vrátí se neví a že jejich ústav žádné psychotronické generátory nemá (kuriózní je, že kdyby byl Viktor Sedleckij za vyzrazení státního tajemství postaven před soud, došlo by k potvrzení jeho prohlášení a tedy k vyzrazení státního tajemství). Ředitel jiného kyjevského ústavu mezioborového vědecko-inženýrského centra "Přírodní zdroje", A. Krasjaněnko, řekl novinářům, že zná v SSSR nejméně 10 týmů které jsou schopny takový přístroj sestavit a že i jejich ústav má k dispozici přístroj, který je schopen vyvolat u člověka stres, ochablost, nemoc nebo zesilovat jeho přání. Dodal ale, že k úplnému ovládnutí člověka by bylo třeba sestavit velmi složitý počítačový program a silnou aparaturu, které jejich ústav nemá.

Dne27.9.1991 vydala Komsomolská pravda další článek, ve kterém byly zveřejněny části projektu vývoje těchto zbraní (Komsomolská pravda ho obdržela od člena korespondenta Akademie věd SSSR, E. Alexandrova): "Dálkové psychofyzické působení na vojska i obyvatelstvo torzními zářeními". (Komsomolská pravda připouští jako synonymum k "torznímu záření" "elektromagnetické vlnění"). Tyto úkoly byly zadány centru Vent, které zřídila Státní rada pro vědu a techniku. Centrum Vent bylo financováno ministerstvem obrany a podle jeho ředitele, A. Akimova, na výzkum, včetně příspěvků od Vojensko-průmyslové komise při ministerském kabinetu SSSR a KGB, byla vynaložena částka půl miliardy sovětských rublů.

Pod řízením centra Vent pracovalo 26 vědeckých ústavů, ale především Kyjevský Ústav pro výzkum materiálu, kde byl zaměstnán Viktor Sedleckij a jehož ředitel popřel, že by jejich ústav měl psychotronické generátory. Seznam ústavů pracujících na výzkumu byl výsledkem pátrání novináře O. Volkova z Nězavisimoj gazety. Tyto informace potvrdil i deník Trud v článku z 10.4.1992. Ten našel potvrzení částky půl miliardy rublů v dekretu Výboru pro vědu a techniku SSSR ze 4.7. 1991, 30.11.1992 uveřejnila článek na toto téma i Pravda. A. Akimov, ředitel centra Vent v něm řekl, že "díky experimentální činnosti je již k dispozici vše potřebné k výrobě továrních prototypů" a že "torzní pole... jsou... schopna přenášet informace přes všechny překážky (55)." Tady už se ale zřejmě mluví o trochu jiném zařízení, nespíš o komunikačním systému, který ve svém patentu "nabízel" americkým tajným službám Patrick Flanagan, pokud ovšem termín "informace" není mínění v širším smyslu.

Zdroj: © Matrix-2001.cz

Žijeme v Matrixe?

Ako vieme, že v Číne naozaj panuje nedemokratický režim, klokany žijú iba v Austrálii, šiíti v Iraku prichádzajú neprestajne do konfliktu so sunnitmi a Putin poškuľuje po svetoznámej gymnastke? Podľa čoho usudzujeme, že biopotraviny sú zdravé a dolár v pomere k našej mene za posledného pol roka klesol? Pretože to vieme z médií. Je však svet, ktorý nám ukazujú médiá, skutočný?

Bežný človek považuje za samozrejmé, že televízny obraz je pravdivý a fotografie v tlači reálne zachytávajú skutočnosť. Nemá dôvod neveriť dobrým radám na stránkach magazínov, najmä ak sú sprevádzané sugestívnymi fotografiami a príťažlivým titulkom.

Keďže nie je v moci obyčajného človeka, aby sadol na prvé lietadlo do Austrálie a šiel sa na vlastné oči presvedčiť, ako to s tými klokanmi naozaj je, prenecháva túto činnosť na médiá. Ich prvoradým poslaním je prinášať pravdivý a ucelený obraz o stave sveta. Médiá tak boli kvalifikované na funkciu akéhosi sprostredkovateľa medzi nami a "svetom tam vonku", alebo lepšie povedané, tvoria most medzi našim privátnym každodenným kolotočom a svetovým dianím.

Asi dôverčivo nehltáme všetko čo sa v tlači, televízii, rozhlase či na internete objaví, vo väčšej či menšej miere sa však práve na ne spoliehame pri uspokojovaní prirodzenej ľudskej potreby byť informovaní o veciach a javoch okolo nás. A neraz ani nevieme odôvodniť, prečo veríme tomu či onomu, ale sme si na milión percent istí, že to tak jednoducho je. Médiá sú zdrojom, na ktorý sa odvolávame, autorita, ktorá by si predsa podľa nášho vnútorného hlasu nemohla dovoliť bezostyšne nás zavádzať a klamať. Odkiaľ berieme toľkú istotu?

Vitajte v Matrixe

Čo nenájdeme v tlači, televízii, rozhlase a na internetových spravodajských portáloch, to akoby ani neexistovalo. V dnešnej mediálnej ére totiž došlo k akémusi reverzu – spravodajstvo už nepotvrdzuje realitu, ono ju priamo tvorí. Médiá selektujú, čo sa udialo a čo nie, udeľujú informáciám požehnanie a púšťajú ich do obehu na globálnu informačnú diaľnicu.

Prostredníctvom médií sa pritom nezoznamujeme so skutočným svetom, ale len s jeho zjednodušeným, obrazom, ktorému vtisli pečať ruky stoviek či tisícok pracovníkov redakcií a spravodajských agentúr. To, čo považujeme za skutočnosť, je tak len jej technický nákres. Viac menej upravený, zostručnený a zovšeobecnený.

Milovníci sci-fi by k tomu hádam mohli poznamenať, že v podstate vonkoncom nemáme potuchy, ako náš svet naozaj vyzerá a či to všetko nie je len hra. 90% informácii sa k nám dostane sprostredkovane, z druhej ruky. Sami si ich neoveríme, tak nemôžeme zaručiť ich stopercentnú pravosť. Pokojne tak môžeme žiť obklopení fiktívnou realitou. Matrixom. A aj žijeme. Mediálni odborníci jej dokonca vymysleli meno – pseudorealita alias mediálna realita.

Prečo vzniká pseudorealita?

Nie je to Matrix podobný tomu z kasového trháku, lesklá opona normálnosti zakrývajúca apokalypsu. Pseudorealita, o ktorej je reč, by sa skôr dala považovať za "kozmetickú úpravu" skutočnosti, než za konšpiráciu pozostávajúcu z bohapustých klamstiev. Funguje na princípe vytvárania pseudoudalostí prostredníctvom výberu tém, o ktorých sa hovorí a má sa hovoriť, s prihliadnutím na zdôraznenie určitých aspektov udalostí, napríklad negativizmu (násilie, katastrofy) a elitárstva (uprednostňovanie jednej krajiny pred inou, alebo jednej osobnosti pred druhou).

Prečo vôbec dochádza k vzniku pseudoreality? Prečo médiá krivia zrkadlo, v ktorom odrážajú svetové dianie?

Hoci základným poslaním médií je (ako sme už spomenuli) prinášať pravdivý a ucelený obraz sveta, ich prvoradým záujmom je v skutočnosti čo najvyšší zisk. Médiá už dávno neslúžia len ako sprostredkovateľ medzi jedincom a svetom, ale aj ako predmet podnikania. Nič nové pod slnkom!

Z tohto dôvodu sú však neustále pod tlakom denných kvót – žiada sa naplniť toľko a toľko strán novinového papiera, toľko a toľko minút vysielacieho času. Nečakajú, kým sa stane niečo dôležité alebo vážne, aby o tom informovali. Neustále musia mať nejakú "tému dňa" vyskakujúcu z titulnej strany, musia deň čo deň prichádzať s niečím dostatočne atraktívnym, čo sa predá, s čerstvými domnienkami a odhaleniami. Nie je naporúdzi nič dostatočne príťažlivé, čo by predalo celý náklad? Tak si to vymyslím!

Navyše musia rátať s možnou inzerciou, ktorá má vždy prednosť a tak neraz jedna či viac správ zapadnú prachom dejín, pretože na ne nezvýšilo na novinovej strane miesto.

Ekonomické podmienky nepustia, informácie vystupujú ako obchodný artikel, zdroj zisku. Je nutné mať ich v rovnakom čase ako konkurencia alebo ešte skôr, pričom nezáleží, aké povrchné a všeobecné informácie to môžu byť. Žiada sa ponúkať taký pestrý obraz sveta, aby to čitateľov/divákov/poslucháčov zaujalo bez ohľadu na výpovednú hodnotu a kvalitu publikovaných informácií. Preto aj mnohokrát neostáva čas na zdĺhavé overovanie ich pravdivosti a v médiách šarapatí mnoho poloprávd a skreslených správ.

Okrem toho, ako sme už spomenuli, každé médium v neposlednom rade sleduje cieľ svojich majiteľov a tým je bez výnimky zisk. Preto si asi nijaký majiteľ neželá destabilizáciu systému, v ktorom finančne prosperuje. Asi preto sa v našich médiách nikdy neobjaví myšlienka, že demokracia možno nie je ten najlepší možný systém usporiadania spoločnosti.

Pravidlá výberu

Akákoľvek informácia v médiách je v prvom rade zaujímavosť, produkt, ktorý má privábiť oko a ucho recipienta, v druhom rade je to potenciálne využiteľná informácia a až v treťom rade potvrdenie sveta. Keďže nie je technicky, fyzicky ani nijako ináč možné, aby sa do novín, televízie, rozhlasu či dokonca aj na internet dostali informácie o všetkom, čo sa na svete udeje, správy sa musia selektovať.

Pri výbere toho, čo ponúknuť verejnosti ako "toho, čo sa dnes udialo" pritom platí zásada: aby sa stala nejaká vec hodná zaznamenania, mala by disponovať aspoň jednou spravodajskou hodnotou.

Termín news value, teda spravodajskej hodnoty, zaviedol Walter Lippman a rozumie pod ním určité vlastnosti, ktoré sú schopné čitateľa, poslucháča či diváka zaujať, odtrhnúť ho od iných činností a zrýchliť mu tep.

Nešťastia, vraždy, demisie, nehody, teda negatívne udalosti, sú hodnoty, aké na plnej čiare vyhrávajú boj o miesto na novinovej strane. V závese za nimi idú peniaze, sex, moc a udalosti, ktoré sa odohrali v čo najtesnejšej blízkosti prijímateľa – geografickej, kultúrnej či sociálnej. Čím viac potrebných hodnôt udalosť nazbiera, tým väčšie sú jej šance, že tromfne konkurenciu a uzrie svetlo sveta v tlačenej, elektronickej či inej podobe.

Vysnívaný novinársky produkt, ktorému by nič nestálo v ceste do úvodu televíznych novín v prime time alebo na titulku, by potom mohol znieť zhruba nasledovne: Odpálená nálož spôsobila dnes v skorých ranných hodinách vykoľajenie vlaku na čerstvo zrekonštruovanom moste, len pár kilometrov od obytnej zony. Pri výbuchu zahynulo osem pasažierov vrátane slávnej herečky. Do rieky sa vysypal okrem vreca plného ukradnutých stodolároviek aj náklad jedovatých chemikálií...Zdroj blízky tímu vyšetrovateľov nám prezradil, že podozrenie padá na miestne ozbrojené skupiny, ktoré sa snažia takýmito praktikami zastrašiť židovskú menšinu v krajine, ktorá tvorí v tejto lokalite až 30% obyvateľov.

Informácia ako tovar

Keďže informácia je tovar, ktorý sa chce predať, na prvom mieste sú potreby "zákazníka", teda čitateľa, diváka a poslucháča. Žurnalisti už nechcú len informovať. Chcú vedieť, čo ich adresáti radi čítajú, o čom radi počujú, čo ich zaujíma a čo nie, aký druh informácií oceňujú viac (za aké informácie sú ochotní zaplatiť) a ktoré menej. Zlatú éru zažívajú rozličné prieskumy verejnej mienky, peoplemetre či čitateľské a poslucháčske ankety. Vďaka týmto prieskumom už ani spravodajstvo nevzniká len ako dôsledok vonkajších zmien, teda toho, čo sa udialo, ale predkladá, čo konzumenta najviac baví a riadi sa tým.

Médiá poskytujú len tie informácie, ktoré podľa nich verejnosť očakáva, po ktorých dychtí. Sú to svojím spôsobom stereotypné zobrazenia reality, ktoré slúžia prijímateľovi ako pilier istoty a potvrdenie sveta. Na druhej strane sa médiá snažia dosiahnuť, aby čitateľ/ poslucháč/ divák chcel to, čo sa mu predkladá, dokonca len to, čo sa mu predkladá, pretože len tomu rozumie. Podobá sa to na začarovaný kruh: médiá uverejňujú to, čo chce verejnosť, ale zároveň verejnosť vedú k tomu, aby chcela to, čo uverejňujú médiá.

Svet médií tak sleduje podobné ciele ako reklama, s ktorou sa pojem pseudorealita spája najčastejšie. V reklame na nás útočí zo všetkých strán lepší svet; plagáty, šoty, nálepky, bilbordy, nás presviedčajú, že sa môžeme mať lepšie, pohodlnejšie, plnohodnotnejšie, bezstarostnejšie... Rovnako ako v prípade reklamy ani v médiách však nejde o realitu ako takú, ale o jej viac či menej skreslený obraz, o už spomínanú pseudorealitu. Médiá a reklamné agentúry sústavne vytvárajú a budujú "svoje" publikum a "svoj" obraz sveta.

Do kariet im nahráva, že z potreby byť informovanými sa stala prakticky posadnutosť. Nielenže hltáme informácie v oveľa väčšej miere ako kedykoľvek predtým a to v rozsahu, ktorý nemôžeme stráviť, my ich dokonca produkujeme v miere, ktorú nemôžeme nikdy využiť. Neustály tok čerstvých informácií, ktoré "musíme" vstrebať, nám pritom zabraňuje zamyslieť sa nad ich skutočnou hodnotou.

čp
Zdroj: Prop.sk